Novela vodního zákona jako obrana proti suchu

Nebývalé sucho trvá již šestým rokem a neustále se zhoršuje vodohospodářská situace. Na to má reagovat legislativa připravovaná Ministerstvem životního prostředí a Ministerstvem zemědělství. Novela by měla začít platit od roku 2020. Ve stávajícím vodním zákoně je velmi dobře zpracováno, jak mají reagovat všechny úřady v případě povodní, ale v případě sucha nic. Novela počítá s tím, že ve chvíli, kdy Český hydrometeorologický ústav vydá výstrahu, že hrozí nedostatek vody, sejde se krajská komise s vodohospodáři a zástupci povodí řek a Krizový štáb stanoví, zda je třeba omezit odběry vody. Logicky nejdříve zalévání a napouštění bazénů pitnou vodou. Až nakonec se přistoupí  na omezení vody na pití, což není ojedinělé. V Česku jsou již dnes desítky obcí, do jejichž vodojemů je pitná voda dovážena v cisternách a provoz obecního vodovodu je omezen jen na určité hodiny.

Sucho se bude stále výrazněji dotýkat všech odvětví hospodářství, rozvoje měst i dopravy. Například rozvoj bytové výstavby bude možný pouze v závislosti na kapacitě vodního zdroje v dané obci, zemědělci se budou učit zavlažovat pole daleko úspornějšími metodami, rozvoj živočišné výroby se přizpůsobí produkci sena, skladba zemědělských plodin se přizpůsobí nedostatku vláhy. Je nutno se vrátit k původnímu rázu české krajiny a napravit tak historické chyby. Sto let se odváděla voda s cílem získání orné půdy, narovnávaly se potoky a řeky a vysoušely mokřady.

Samozřejmě se nejedná jen o půdní, ale také o hydrologické sucho. To znamená, že klesá hladina spodní vody a vysychají prameny. Můžeme se o tom sami přesvědčit na vlastní oči na místě pramenů našich dvou nejvýznamnějších řek. Prameny Labe i Vltavy jsou na suchu. Podobné je to s našimi studnami, rybníky,  přírodními jezírky, potoky  a mokřady. Prameny Braškovského rybníka by zřejmě stačily k zachování normálního stavu, pokud bychom neodebírali značné množství vody pro závlahu nově vysazovaných stromů do stáří minimálně 3 let. Naproti tomu Valdecký rybník je na historickém minimu.  Braškovský (Černý) potok je v dobách současného sucha vlastně napájen pouze vodou z čistírny odpadních vod (ČOV) a občasnou dešťovou vodou svedenou do jednotné kanalizační sítě. Pokud bychom počítali se spotřebou pitné vody 100 litrů na obyvatele a den, pak jde o 100 tisíc litrů vyčištěné vody za den, která od nás odtéká  bez dalšího užitku a která se pod Malými Kyšicemi vlévá do Kačáku (Loděnického potoka)! Nejsme však úplně bezbraní, šetřit pitnou vodou se dá. Napouštění vany by mělo patřit minulosti ve prospěch úsporného sprchování, vodu z úsporného mytí nádobí lze použít pro zavlažování zahrady, splachovací WC lze pro malou potřebu lze regulovat. Dešťovou vodu, která bude vzácností, zachycujme v co největším množství a použijme pro cílené zavlažování dřevin a rostlin v zahradě konví. Používání pitné vody může být v krizových stavech zakázáno.

Do loňského roku jen Ministerstvo životního prostředí vydalo na boj se suchem 11 miliard korun a plánuje v příštích letech zvýšení až na 100 miliard korun. Bohužel v devadesátých letech města uzavírala nevýhodné smlouvy na vodárenskou infrastrukturu se zahraničními firmami. Ty si zisky z přírodních zdrojů ponechávají a nedávají je na obnovu trubek. Výsledkem je ztráta vody téměř 20 procent, kterou platí spotřebitelé.

Ministr Brabec koncem loňského roku oznámil, že se připravuje vládní dohoda se státem Izrael o spolupráci v oblasti vodního a odpadového hospodářství. Izrael je totiž uznávanou světovou velmocí v hospodaření s vodou a ve vodohospodářských technologiích. Daniel Meron, velvyslanec státu Izrael v ČR, tyto technologie prezentuje na internetu. Z textu dále vyjímám jen stručná fakta. Izrael je jedno z nejsušších území na světě. Více než 60% území zabírají pouště ! Zdroje sladké vody jsou pouze Galilejské jezero, prameny v horách na severu a pobřežních vrstvách a několik hlubinných vrtů. Pomocí pokrokových technologií, osvěty v mediích a ve školách se podařilo mezi lety 1967 a 2015 snížit spotřebu vody o 80 %. Voda z ČOV  a voda dešťová nejsou vypouštěny do řek, ale jsou podrobeny pokročilému filtrování a úpravám a poté jsou využívány v neomezené míře k zavlažování zemědělských plodin a veřejných i soukromých zahrad. Závlahy zahrad a plodin jsou výhradně kapkové. Cena vody je taková, aby pokryla pouze náklady na investice, provoz a údržbu vodárenské infrastruktury. O plnění bazénů u rodinných domů nemůže být ani řeč.  Recyklace odpadních vod je 86%.  Pro srovnání např. v Austrálii 10% , ve střední Evropě 1%.  V oblasti odsolování mořské vody patří jejich 5 závodů k největším na světě. Pokročilé know – how sdílí se světem. V Evropě již s Ruskem, Itálií a Polskem. Spolupracují i s Palestinou a Jordánskem na projektu přepravy vody z Rudého moře do Mrtvého.

Je velmi pravděpodobné, že vzhledem k probíhajícím klimatickým změnám na naší planetě budeme nuceni zásadně změnit svůj vztah k pitné vodě, která se stává jednou z nejcennějších složek našeho přírodního bohatství.

Ing. Jiří Kolrusz, komise životního prostředí.